Paul Van Tieghem: Otázka literárních žánrů (1938)
„Nuže co je obdivuhodné, je to, že za všeobecného pohybu života a umění a také uprostřed nejistoty kritérií sama triáda uměleckých druhů k nám nadále promlouvá, napomáhá naší orientaci; my se ji sice snažíme zvládnout termíny našeho myšlenkového světa (subjekt, objekt atd.), ale zatím je to spíše triáda, která zvládá nás. Je stále naléhavá a stojí za úvahu.“ Zdeněk Mathauser: Triáda uměleckých druhů (1990)
„Literární žánry tedy na rozdíl od klasických poetik pojímám jako určitá radikální, navzájem neredukovatelná témata, skutečné estetické kategorie. Kupříkladu epopej není název básnické formy, nýbrž podstatného básnického obsahu, který v procesu svého rozpínání či projevování nabývá plnosti. Lyrika není nějaký konvenční jazyk, do nějž by se dalo přeložit, co už bylo řečeno v jazyce dramatu nebo románu, je nejen tím, co má být vysloveno, ale i jediným možným způsobem, jak to vyslovit plně. Žánry chápané jako navzájem neredukovatelná, nutná a zásadní estetická témata jsou široké úhly pohledu na klíčové aspekty lidského světa.“ José Ortega y Gasset: Meditace o Quijotovi (1914)
Úvod do studia genologie
„Literární žánry nejsou prostými nálepkami, ale odpovídají podstatným realitám literárního umění. Studium žánrů samo o sobě, studium, které navrhuji nazývat genologií, představuje živý historický zájem a dovoluje hlouběji pronikat do tvorby a postav literárního díla.“
Pavel Šidák
Pavel Šidák (nar. 1977 v Praze) vystudoval bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tamtéž absolvoval postgraduální studium literární teorie. V akademickém roce 2004/2005 vyučoval českou literaturu na univerzitě v německé Kostnici, v letech 2000—2009 byl vědeckým pracovníkem Centra komputační lingvistiky Matematicko ‑fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Od roku 2005 vyučuje literární dějiny a teorii na Literární akademii, Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého v Praze, kde je od roku 2008 vedoucím Katedry literatury a českého jazyka. Od roku 2005 je výkonným redaktorem oborového časopisu Svět literatury a podílí se na edičních počinech Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Odborné studie o literatuře a kultuře, eseje a recenze publikoval v časopisech A2, Host do školy, Respekt, Studia mythologica Slavica, Svět literatury, Teologické texty aj. a ve sbornících z odborných konferencí. Autorsky se podílel na Slovníku českých spisovatelů (2005). Je spoluautorem a s Richardem Müllerem spolueditorem Slovníku novější literární teorie (2012). Zabývá se genologií a vztahem literatury a mimoliterárních diskurzů.
Pavel Šidák
Úvod do studia genologie ISBN 978-80-7470-040-8
prebal.indd 1
Úvod do studia genologie je souhrnné pojednání o teorii literárního žánru. Genologie (žánrosloví) je klíčová disciplína literární vědy i obecné teorie umění, v českém prostředí se jí však dosud nevěnovala soustavná pozornost. Předkládaná studie nabízí orientaci v genologické teorii a zároveň poskytuje vodítko ke zkoumání literárních textů z genologického hlediska. Kniha je rozdělena do dvou částí: první, teoretická část popisuje genologické roviny (literární druh, žánr a subžánr) a objasňuje způsoby jejich definování. Zabývá se historicitou žánru a otázkou jeho vývoje, pojmem žánrové krajiny a problematikou čistoty žánru, zkoumá vztah žánru a kategorie modu a formy, popisuje hranice literatury jakožto uměleckého druhu a její průniky s jinými uměleckými druhy; v závěru shrnuje vývoj genologického uvažování v českém i světovém kontextu. Druhá část je praktická — popisuje žánrovou krajinu, tedy vztahy mezi žánry, a fungování genologického systému. Konkrétní žánry tu nejsou popisovány analyticky jako jednotky vytržené z kontextu, ale synteticky, v rámci logických žánrových skupin: žánry na hranici beletrie, epika onoho času (mýtus a epos), duchovní žánry, folklorní literatura a její žánry, problematika nízkého a vysokého v literatuře, kontext utopie, rozpětí balady a romance či elegie a idyly, prozaické žánry (povídka, novela, román), fantastika atd. Nejde tu tedy jen o definici jednotlivých žánrů, kterou kniha samozřejmě poskytuje také, ale především o popis jejich vzájemných vnitřních souvislostí v synchronním i diachronním pohledu, o sledování jejich proměnlivých hranic a uměleckých možností a způsobů, jakými se podílejí na fungování literatury jako celku. Text doplňuje bohatý rejstříkový aparát.
Teorie literárního žánru a žánrová krajina
31/10/13 18:17
Pavel Ĺ idĂĄk Akropolis 2013
genologie_27.indd 1
31/10/13 18:09
genologie_27.indd 2
31/10/13 18:09
Pavel Šidák
Úvod do studia genologie Teorie literárního žánru a žánrová krajina
genologie_27.indd 3
31/10/13 18:09
KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Šidák, Pavel Úvod do studia genologie : teorie literárního žánru a žánrová krajina / Pavel Šidák. — Vyd. 1. — Praha : Akropolis, 2013. — 336 s. ISBN 978-80-7470-040-8 (váz.) 82.0 * 82-1/-9 — genologie — literární žánry — poetika — monografie 82.0 — Literatura (teorie) [11]
Lektorovali prof. PhDr. Vladimír Svatoň, CSc., a doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D. © Pavel Šidák, 2013 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2013 © Cover Illustration Zdeněk Sýkora — heir, 2013 © Filip Tomáš — Akropolis, 2013 ISBN 978-80-7470-040-8
genologie_27.indd 4
31/10/13 18:09
Na přebalu a frontispisu obraz Zdeňka Sýkory: Atlantik, 1984, olej na plátně, 55 x 72 cm
genologie_27.indd 5
31/10/13 18:09
genologie_27.indd 6
31/10/13 18:09
1. Předmluva Jakkoli má genologie v rámci literární vědy i obecné vědy o umění zásadní roli, nevěnovala se jí v českém prostředí dosud soustavná pozornost. Pomineme-li jednotlivé zmínky roztroušené po většině prací o literární teorii, má český čtenář k dispozici jen příslušné kapitoly v úvodech do literární vědy, případně do komparatistiky; genologie je zde však vždy pojednána jen krátce jako jeden z mnoha dotčených aspektů literární struktury, a v nutně omezeném záběru. K praktičtěji zaměřeným pracím, v nichž se genologické problematice dostává pozornosti, patří především Poetika Josefa Hrabáka (1973) a Úvod do studia literární vědy Eduarda Petrů (2004); z teoretičtějších prací jmenujme příslušnou kapitolu v Teorii literatury Reného Welleka a Austina Warrena (1949; č. 1996) a hutnou stať Holta Meyera v Úvodu do literární vědy (ed. M. Pechlivanos a kol., 1995; č. 1999); podnětný je též Úvod do komparatistiky (2000; č. 2008) Angeliky Corbineau-Hoffmannové a kniha Mezi jednotou a růzností (2005; č. 2008) Claudia Guilléna. Ze zcela obecných pozic je pak veden ojedinělý a fundamentální pokus Jaroslava Volka o soustavný přehled teorie taxonomie umění („Otázky taxonomie umění“, Estetika 1970—1971). Poněkud jiná je situace v oblasti slovníkové. Dosud jediný český literárněteoretický lexikon zaměřený na „vnitřní“ aspekty literatury, na poetiku v nejširším slova smyslu, Slovník literární teorie (ed. Š. Vlašín, 1977), stejně jako překladový Lexikon teorie literatury a kultury (ed. A. Nünning, 1998; č. 2006) genologické poučení přinášejí. V případě Vlašínova slovníku se čtenáři dostane informací jak o genologii, tak o žánrech samotných, lexikon Nünningův zůstává více v oblasti teorie; i zde se však opět jedná spíše o informace letmé. Existuje původní česká Encyklopedie literárních žánrů (eds. D. Mocná — J. Peterka, 2004), abecedně řazený lexikon jednotlivých žánrů, kterému však citelně chybí monografický pandán, jenž by sloužil jako teoretické zázemí. Na druhou stranu má český čtenář k dispozici řadu monografií věnovaných jednotlivému žánru nebo skupině žánrů (především románu, ale také pohádkám a folkloru; oblibě se těší i žánry nízké literatury) — i tyto monografie však jako by do jisté míry „visely ve vzduchu“, implicitně nebo i explicitně se odvolávají na pojem žánru, na obecnou genologickou problematiku, ke které však český čtenář hledá klíč jen těžko. Je třeba zmínit také Základní pojmy poetiky E. Staigera (1946; č. 1969 a 2008), ani tento spis však nepokrývá celek genologického tématu; navíc se jedná o specifické pojetí, přijímané i kritizované, nikoli o „bezpříznakový“ (což je samozřejmě chimérický cíl) úvod do dané vědní disciplíny. 6
genologie_27.indd 7
7
31/10/13 18:09
Výrazně lepší je situace na poli historické poetiky. Genologickou situaci dobře mapují monografie týkající se národního obrození (Krásná próza raného obrození L. Kusákové, 2003) a období mezi válkami (Poetika české meziválečné literatury, ed. M. Zeman, 1987). Zajímavost si dodnes uchovává i v českém kontextu téměř největší a zatím nejsystematičtější průvodce žánrovou krajinou, Slovesnost Josefa Jungmanna (1820, 2., přepracované vyd. 1846), v době svého vzniku zamýšlená jako normativní příručka. Genologii začleňuje do oddílů o slohu a řečnictví, tj. pojímá ji jako součást poetiky; nejen metodologicky, ale i věcně a příkladově je však Slovesnost poplatná době svého vzniku. Přítomná kniha — první česká genologická monografie — je zaměřena primárně na genologii jako takovou, na její koncepty a metodologii na pozadí relevantních jevů soudobé literární teorie; to je téma první části práce. Konkrétním žánrům je věnována druhá část; zde je uplatněno hledisko žánrové krajiny. Oproti zmíněnému slovníku Mocné a Peterky a monografiím věnovaným jednotlivým žánrům zde žánry nepopisujeme analyticky, jako autonomní jevy, ale synteticky, ve smysluplných nad žánrových celcích, kde vyvstanou vnitřněliterární vztahy a celý význam pojmu žánrová krajina.
1. Předmluva
genologie_27.indd 8
31/10/13 18:09
2. Genologie jako teoretická disciplína Genologie, česky žánrosloví, je subdisciplína literární vědy, která se zabývá teorií třídění a klasifikace literaturní struktury, praktickou aplikací tohoto třídění a obecnými otázkami vztahujícími se k typologii, na prvním místě definicí žánru a druhu a jejich poetikou. Slovo genologie pochází z latinského genus, „rasa“, „druh“, „rodina“ či „původ“ (řec. genos, „rasa“, „druh“, u Aristotela rasa ve smyslu živočišný druh, nikoli etnikum), a logos, „slovo“, respektive ve funkci sufixu „-sloví“. Základními genologickými nástroji jsou pojmy literární druh, žánr (z franc. genre, „druh“, „styl“, a to opět z lat. genus a řec. genos) a subžánr. Genologie jako samostatná disciplína je velmi mladá: pojem „genologie“ se objevil teprve roku 1938 v článku francouzského literárního vědce Paula Van Tieghema (srov. kap. 7) a jakožto autonomní vědní oblast se genologie konstituovala po roce 1939, kdy se ve francouzském Lyonu konal III. kongres Mezinárodní komise současné literatury věnovaný otázce literárních druhů. Nicméně otázky, které genologie klade, jsou staré jako samo uvažování o literatuře a v různé míře explicitnosti se s nimi i s návrhy jejich řešení setkáme v naprosté většině poetik (počínaje onou slavnou Aristotelovou) a prací o literární vědě stejně jako o literatuře jako takové, o komparatistice, obecné teorii umění a také ve všech přilehlých vědních disciplínách; genologické otázky byly rovněž zásadním tématem německého osvícenství a výmarské klasiky (Herder, Schiller, Goethe) a francouzského pozitivismu (Brunetière). Genologické téma je natolik zásadní, že genologii můžeme chápat nikoli jen jako jednu z mnoha literárněteoretických disciplín, ale spíše jako obor, který je s celkem literární vědy do určité míry synonymní. Pojem „literární žánr“, zásadní genologický koncept, se úzce dotýká ustrojení literárního díla, a stýká se tedy s poetikou v nejširším slova smyslu, s naratologií, versologií atd. Zajišťuje celistvost a koherenci díla, je spjat se způsobem, jakým dílo působí na čtenáře (a souvisí tak s recepční teorií, ale i s psychologií a sociologií umění), podílí se na tematizaci literárních dějin a pomáhá popsat jejich mechanismy (literární historie). Může zakládat axiologická hlediska (literární kritika), zařazuje konkrétní dílo do vyšších literárních celků a vposledku do literární struktury samé (teorie intertextuality), a nakonec se vyjadřuje i k základním otázkám literární teorie, respektive obecné teorie umění (co je umění? je „výrazem“ něčeho, nebo je čistou formou, autonomní sférou? atd.). Bez konceptu žánru 8
genologie_27.indd 9
9
31/10/13 18:09
by nebylo možné o literatuře mluvit: jak shrnuje Ivo Pospíšil, „literární žánry jsou jediným způsobem existence literatury, jimi se realizuje tvar literárního díla i historický pohyb literatury“.1 Genologie jakožto teoretická disciplína je fundamentálním nástrojem klasifikace literární struktury, tzn. umožňuje smysluplně (nikoli jen mechanicky) třídit nepřeberné množství literárních textů a tomuto třídění vytvářet nástroje a teoretické zázemí. Klasifikační funkce je přirozeně spojena s funkcí axiologickou, jakkoli dnes toto hledisko ustupuje do pozadí (viz kap. 14, problematika „vysokého“ a „nízkého“ umění). Možné třídy či skupiny, jež klasifikací vznikají, pak přirozeně vedou k popisu jejich střetávání v pomezních či hraničních oblastech, k výměně mezi jednotlivými žánry a mezi uměleckými druhy (kap. 6.5). Genologie diachronní, tedy aplikovaná na vývoj umění, pomáhá řešit otázky komparatistické i obecné problémy historie umění. Pojem žánru přesahuje hranice literatury a literární vědy. Setkáme se s ním ve všech uměleckých druzích; v každém z nich má svá specifika, různé umělecké druhy rozvíjejí podle svých možností a povahy různé žánry, některé žánry však přecházejí z jednoho uměleckého druhu do jiného, respektive do jiných. Základní genologické otázky i charakter žánrového konceptu jsou však ve všech uměleckých druzích stejné. Genologie je nutná součást jakékoli konkrétní vědy o umění bez ohledu na to, je-li pěstována jako samostatná disciplína, nebo v rámci jiné, zastřešující teorie. Genologická problematika funguje i mimo sféru (teorie) umění, existují žánry odborné literatury, žánry publicistické a rétorické (např. filipika); žánrovému dělení podléhá i každodenní komunikace (žánrem je dialog, hádka, milostný hovor). V naší studii se však zaměříme jen na genologii umělecké literatury (její pracovní definici viz v kap. 8), je však třeba mít na paměti, že literární umělecký žánr je jen dílčím jevem žánru jako takového a že se s jinými skupinami žánrů stýká a mísí. Genologie jako typ vědní disciplíny odpovídá jakékoli obecně chápané taxonomii, a představuje tak i výrazný interdisciplinární jev s možností přejímání metodologických podnětů i z vědních oborů literární teorii dost vzdálených (dlouhou dobu například určovala charakter genologie taxonomie biologická2). Na rozdíl od přírodovědeckých taxonomií však genologie neposkytuje neměnná kritéria a nedostačuje v ní jedna taxonomická
1 2
Pospíšil 1998: 117. To, co je na biologické taxonomii obecné, shrnuje Jan Zrzavý: „Od časů zakladatele biologické systematiky Carla Linného (18. století) je v biologii obecně přijímána představa, že třídění organismů není činnost libovolná, že organismy klasifikujeme do reálně existujících skupin (ať už je podstatou jejich ‚reálné existence‘ cokoli), že je pouze netřídíme, abychom se v nich vyznali. […] seskupení jedinců, druhy a naddruhové skupiny […] hledáme, objevujeme a můžeme je eventuálně objevit špatně. Vývoj klasifikace pak odráží prohlubování našich schopností a znalostí“ (Zrzavý 2011: 12—13).
2. Genologie jako teoretická disciplína
genologie_27.indd 10
31/10/13 18:09
posloupnost (viz dále v kap. 3); genologie proto není normativní disciplína, jakkoli tak v historii, zejména v klasicismu, byla vnímána. Šíře genologické problematiky a mnoho metodologických přístupů, jež si tato práce netroufá a ani nemůže v celku představit, vede k situaci, kdy lze hovořit o dvou „genologiích“: v běžné literárněvědné praxi funguje popisná genologie totožná s klasifikačním nástrojem, jež je v podstatě jakousi aplikovanou poetikou. Důkladnější promýšlení disciplíny ji však ukazuje jako jistý most mezi předchůdnými antropologickými a estetickými kategoriemi a literaturou, jako teoretickou disciplínu, jíž je popisná genologie jen vrcholkem; tato podoba genologie je také mnohem méně vázána k literatuře jakožto konkrétnímu uměleckému druhu, je spíše subdisciplínou obecné teorie umění, a to jak v podobě historicky, tak teoreticky (esteticky) orientované vědy, neboť i otázka příslušnosti žánrového konceptu ke kategoriím historickým nebo estetickým zůstává otevřena.
10
genologie_27.indd 11
11
31/10/13 18:09
16. Sen o dokonalosti: kontext utopie V kapitole 5.3 jsme mluvili o žánru jako výrazu určitých antropologických konstant; utopii (z řeč. topos, „místo“, a záporky u-) z tohoto hlediska můžeme vidět jako výraz lidské touhy racionálně pojmout ideální stav společnosti. Touha po dokonalém světě naráží na různé překážky, které předznamenávají i členitost žánrové krajiny, jež utopii obklopuje. Z genologického hlediska se jedná o mimořádně členitou žánrovou krajinu i v rámci utopie samotné; ta totiž stojí na třech rozhraních, která modifikují její genologickou situaci: (1) beletrie — naučná literatura (non-beletrie); (2) vážná — nevážná poloha utopického uvažování; (3) kladná — záporná podoba utopického modelu. Z popisu těchto tří os, jejichž měnícím se poměrem v konkrétním textu jsou dány různé podoby subžánrů utopie i žánrů utopii příbuzných, vychází následující výklad genologické problematiky utopie: Ad (1) V samých základech utopie je nutno odlišit dva póly: nebeletristickou utopii, která tíhne k čistému politologickému či filozofickému pojednání, dialogu nebo traktátu (typicky Platónovy dialogy), a na druhé straně pól beletrizované utopie, u něhož nemusí beletrizace mířit primárně na plnění estetické funkce, ale spíše na větší atraktivitu textu (beletrizace často de facto plní funkci persvazivní). Jakkoli pojem „utopie“ obvykle primárně míní podobu beletrizovanou, v praxi se obvykle oba póly směšují. Historicky vzato je původní podoba nebeletristická: „klasická“ utopie je traktát, kde prvky beletristické (u Th. Mora či F. Bacona) hrají spíše roli kompoziční, jakéhosi „obalu“ na sdělení. Všechny tyto výchozí utopie jsou vážné (jakákoli sebeironie či grotesknost je zde potlačena) a striktně sledují kladný model (Platón, Ústava, kol. 370 př. Kr.; sv. Augustin, De civitate Dei, tj. O státě Božím, někdy překládáno jako O Boží obci, 413—426; Thomas More, někdy též Morus, Utopie, 1516, Thomas Campanella, Sluneční stát, 1625, Francis Bacon, Nová Atlantida, 1626). Historickým vývojem se těžiště žánru počíná přenášet k pólu beletrizujícímu, současně se však mění i těžiště ostatních dvou hledisek: beletrizující utopie už není vážná, ale groteskní (Swift) a pomalu se začíná vymykat kladnému modelu. Nebeletristický, naučný pól utopie se přirozeně realizuje v žánrech dialogu a traktátu (ponecháme-li stranou čistě vědecká, například politologická pojednání, která se vymykají krásné literatuře), ale inklinuje také k žánru bajky či alegorie (stejně jako dystopie, srov. Orwellovu Farmu 16. Sen o dokonalosti: kontext utopie
genologie_27.indd 230
31/10/13 18:10
zvířat, 1945). Beletristický pól utopie se naopak dotýká žánrů protifaktové imaginace, v čistě beletristické podobě pak výchovného, sociálního, budovatelského či politického románu (viz níže); specifickým případem je sci-fi, jež krystalizuje ve druhé polovině devatenáctého století (byť její kořeny jsou výrazně starší) jako technicistní varianta „klasické“ utopie. Utopičnost je však pro sci-fi jen jedním z genetických kořenů a jen jedním z tematických pilířů; od utopie se záhy odkloní směrem k dystopii, respektive dobrodružnému románu atd. Oběma pólům, beletristickému i nebeletristickému, je blízký žánr cesto pisu; jeho spojení s utopií je natolik těsné, že by bylo možno uvažovat o utopii jako jeho určité žánrové variantě: cesta jako proces poznávání cizích — tj. utopických — krajů je logicky nejsnazší kompoziční princip, užil jej More i Bacon a uchýlí se k němu i autoři jiných modelů utopií (groteskních či negativních), například Swift. Pro fakt, že cestopis je možno vnímat jako nadřazený pojem pro beletristickou i nebeletristickou podobu utopie, svědčí i to, že obě podoby jsou někdy cestopisným principem spojeny v jedné knize: typický příklad představují Neviditelná města Itala Calvina (1972). Subžánrem cestopisu a utopie zároveň je robinsonáda. Ad (2) Osa vážný — nevážný model utopie je osa víceméně historická: historicky výchozí bod představují vážné utopie. Tyto „klasické“ (a jak již bylo řečeno, zpravidla také naučné) utopie jsou založeny na myšlence, že čistě rozumovou cestou lze dojít k dokonalému stavu uspořádání společnosti a že lidstvo je reformovatelné; shodně popisují některé mechanismy, jak lze k tomuto ideálnímu stavu dojít: například společné vlastnictví, někdy vztažené i na děti a ženy; hierarchizovanou společnost přecházející leckdy de facto ke kastovnímu systému (Platón do své Kalliopole začleňuje otroky); přísný kolektivismus, stav, kdy je společnost striktně nad řazena jedinci. Všechny tyto vážné utopie jsou ryze statické, neznají princip vývoje a proměny — jsou to vlastně ahistorické jevy. To je zajímavý aspekt z hlediska literárního; jak totiž víme, absence plynoucího času není slučitelná s principem epiky jakožto literárního druhu, a i tak můžeme pochopit, proč se vážné utopie vymykají beletrii (není zde žádný vypravovatelný příběh, vážná utopie se vyčerpá popisem). V rámci vážných utopií lze dále rozlišit model eskapický (utopie, které jen popisují, jak by věci mohly být, a směřují tak k čistě naučné/filozofické funkci) a model heroický (utopie, jež vyzývají ke svému uskutečnění a jejichž text plní i funkci persvazivní; mohou se stýkat s filipikou, bojovnou řečí).1 Zatímco „vážná“ utopie je poměrně úzký pojem — utopie myšlená jako praktický popis ideální společnosti v zásadě na naučné bázi —, je „nevážná“ utopie pojem mnohem širší. Zahrnuje polohu satirickou, výsměšnou vůči vážné utopii, i jen komickou či groteskní, určenou pro zábavu, která s vážnou utopií nepolemizuje, pouze si od ní vypůjčuje její chronotop či 1
Pučalíková 2007: 11.
230
genologie_27.indd 231
231
31/10/13 18:10
základní strukturu fabule. Rozdíl mezi oběma póly, vážným i nevážným, přitom není zásadní: satirický náboj leží i v základu vážné utopie — je to polemika s dosavadním, stávajícím, reálným stavem světa; plně satirické a komické utopie, které se v dějinách literatury objevují od renesance, se na tento princip mohou odvolat. Nevážná utopie začíná nad vážnou dominovat od renesance (stejně jako vítězí beletrizovaná nad nebeletrizovanou a posléze dystopie nad utopií). Její nejstarší kořeny můžeme sice najít už v antice — typicky se připomínají Lúkiánovy Pravdivé příběhy (mezi 120 a 180 po Kr.) —, ale to je stále spíše parodie cestopisu než utopie jako takové. Novodobou nevážnou utopii pak vyznačují takové spisy, jako jsou Gulliverovy cesty J. Swifta (1726), Cesta na Měsíc C. de Bergeraca (1657; předjímá navíc prvky sci-fi) či určité pasáže z Rabelaisovy Gargantuy (1534) nebo z Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha (1605) M. de Cervantese y Saavedry. Vážná utopie se od 18. století realizuje téměř výhradně jako výchovný román, tj. přechází do románu spíše jako modus (románová složka je nadále dominantní): tak například Voltairův Candide (1759), Rousseauova Nová Héloisa (1761), Goethův román Viléma Meistera léta putovní (1807). Ad (3) I osa kladný — záporný model (utopie a dystopie) kopíruje literárněhistorický vývoj (s jistými výhradami, viz níže o totalitarismu kladných utopií). Zatímco kladná utopie tíhne k naučnému pólu, záporný model utopie, tj. dystopie (někdy též zvaná antiutopie), je nosný pro budování příběhu, a beletrie jej jednoznačně preferuje. Ovšem i dystopie si uchovává typické znaky „naučné“ beletrie (momenty literatury faktu či přímo naučné statě: srov. nejen citaci fikční „Knihy“ v Orwellově 1984, ale i připojený dodatek o newspeaku, žánrově čistý odborný esej z filozofie jazyka). Kladný model utopie může být traktován vážně i nevážně (komicky, satiricky, groteskně), naopak záporný model se kryje většinou s modelem vážným: komická dystopie je sice představitelná, ovšem obě stránky — komičnost a dystopičnost — by se navzájem oslabovaly, a taková žánrová, respektive subžánrová podoba se proto v praxi nerealizuje. Kladný model, tj. utopie jako taková, se do záporného modelu překlápí v závěru 19. století. Cestu této proměně otevírá celá škála mimouměleckých důvodů (zvláště kulminace technologické revoluce a první záchvěvy obav z odlidštěnosti technologického světa) i důvody čistě umělecké, především vyčerpání utopických představ, respektive jejich narativního potenciálu. Proces přeměny utopie v dystopii přináší zásadní proměnu poetiky. Utopie je konstituována jasnou hranicí mezi „naším“ světem — světem čtenáře a také světem cestovatele-objevitele, jenž podává zprávu u utopii — a světem utopickým: utopie se odehrává jinde (odtud ostatně i samo slovo u-topie, tj. ne-existující místo). V moderní dystopii se tato hranice problematizuje a nakonec se stírá. Dystopický svět je předváděn jako součást našeho světa, rodí se z něj (Čapkova Válka s mloky, 1936) nebo se ukazuje jako jeho důsledek (George Orwell, 1984, Jevgenij 16. Sen o dokonalosti: kontext utopie
genologie_27.indd 232
31/10/13 18:10
I. Zamjatin, My, 1920, Pierre Boulle, Planeta opic, 1963, ale také filmová Sexmise, rež. Juliusz Machulski, 19842). Odtud se otevírá cesta žánru apokalypsy, katastrofického příběhu, vyprávění o konci civilizace (oblíbený zvláště ve filmu, ale dobře známý i v literatuře, například John Wyndham, Den trifidů, 1951); podstatné je, že svět dystopie je naším světem, kulisy dystopie často tvoří trosky našeho světa (srov. závěrečnou scénu poničené sochy Svobody ve zmíněné Planetě opic). Proměnlivé je i časové zakotvení anti/utopického světa: do 18. století je utopie lokalizována do neurčité minulosti (v návaznosti na mýtus o zlatém věku a automatickém ztotožňování minulosti s lepším stavem světa, viz též v kap. 9), od 18. století spíše do neurčité budoucnosti — tuto charakteristiku přebírá i dystopie, pro niž je konstitutivním momentem situování dystopického světa do budoucnosti, někdy i blíže upřesněné a pokaždé charakterizované válkou či světovou ničivou katastrofou, která proběhne mezi „naším“ časem a časem vyprávění. Utopie a dystopie se považují za protikladné modely v rámci téhož žánrového východiska. Přece je zde však zásadní spojitost, společný genologický fundament. Existují totiž dva modely utopie: první vychází z přesvědčení, že lidé jsou v zásadě dobří; taková utopie je ale a priori vyčerpána sama v sobě, neboť jsou-li lidé dobří, bude dobrá i společnost jako celek a není třeba žádného úsilí, jak dobrou společnost budovat, a tedy ani popisu tohoto budování. Druhý model vychází z představy, že lidé dobří nejsou; pak však utopie logicky znamená nutnost zavedení mechanismů sociální kontroly, které by lidi donutily k dobrému chování, což nutně vede k nástupu totalitarismu (zřetelným dokladem jsou typické a klíčové utopie: Platónova Ústava, Morova Utopie a Campanellův Sluneční stát), a tedy i k dystopickým momentům. Ty jsou ve světě zmíněných děl jen zárodečné, neexplicitní a opomíjené, nicméně poukazují na fakt, že moderní dystopie není objev nového paradigmatu, nýbrž jen oživení potenciality, jež byla v matečním žánru utopie vždy přítomna. Z tohoto úhlu pohledu lze — snad poněkud vyhroceně — říci, že dystopie je jen utopie plně dořečená ve svých možnostech a vnitřní logice. Nikoli náhodou obyvatelé dystopií nejprve považují svůj svět za utopii (hrdina Zamjatinova My, Winston Smith z 1984 aj. dokonce chtějí hlásat slávu svého světa), teprve později odhalují, že je to dystopie, že byli oklamáni, že tento model nechtějí a nemohou přijmout — otázka je, zda by obyvatelé Slunečního státu či Utopie, kdyby je vypravěč jejich světa sledoval v diachronním aspektu, nedospěli k témuž. (Taková otázka je však metodologicky nepřípustná, uvažuje o fikčním světě nikoli jako o uceleném znaku, ale pokouší se ho domýšlet jako svět reálný.) 2
Děj všech zmíněných děl se odehrává v „našem“ světě po jakési — blíže nespecifikované — ničivé celoplanetární válce, jež zničila dosavadní lidskou civilizaci, uvrhla ji do pravěkého stadia (Planeta opic), zcela převrátila její kulturní povahu (Sexmise) nebo zcela rozrušila stávající politický stav (My a 1984).
232
genologie_27.indd 233
233
31/10/13 18:10
Jak již bylo výše řečeno, nebeletrizovaná utopie se v historii vyvíjí směrem k beletrizované a kladný model směrem k zápornému. Logika tohoto vývoje je zjevná: z hlediska beletrie je dystopie zajímavější, vynucuje si příběh, děj, psychologizované postavy, jež jsou postaveny před obtížné úkoly. Stejně jako utopie „klasická“ má určitou obecně sdílenou fabuli (cesta, na níž cestovatel poznává utopické kraje a podává o nich zprávu), má tuto apriorní fabuli i antiutopie (hlavní hrdina postupně prohlédá tenata dystopie, dosud chápané jako utopie, a pokouší se o její demystifikaci, příp. zničení). Utopie je myšlenkově náročná, intelektuálně angažovaná, nemůže zapřít zrod z filozofického diskurzu; dystopie na myšlenkový potenciál může rezignovat, její síla je jinde: zatímco utopická fabule je příběhová jen minimálně, spíše statická, je fabule antiutopie naopak příběhově vyhrocená, je dějová, napínavá, plná zvratů (a lehce tak sklouzne k thrilleru jakožto žánru nízké literatury). Dystopická fabule sice implikuje spíše špatný konec, ale dovoluje doufat i v konec dobrý, byť za cenu jisté kýčovitosti — příkladem může být Země žen V. Párala (1987), jež svou inklinaci ke kýči ukazuje i sdílením žánrových východisek dobrodružného románu, sci-fi a erotické až pornografické četby a zřetelnou orientací na masového čtenáře; tyto charakteristiky ovšem do jisté míry platí pro dystopii obecně. Utopie je žánr maximálně proměnlivý: jeho rozsah reflektuje obtíže, které se snaze popsat a fixovat ideální společnost kladou (odtud argumentační, naratologické a kompoziční proměny žánru), i možnosti, jak na tuto snahu rezignovat (odtud útěky k čiré dějovosti a také sklon k překódování utopie směrem k dystopii). Ona bazální touha po ideálu je přitom vlastní i jiným žánrům, než je utopie, a zároveň utopie sama motivuje jiné žánry. Záporný model, dystopie, souzní s technicistní variantou utopie a doba jeho oddělení z kladné utopie, tj. sklonek 19. století, se časově zhruba shoduje s etablováním žánru sci-fi (tj. science fiction, vědecká fantastika; tento žánr můžeme vnímat také jako novou historickou realizaci staro bylého principu příběhu o daleké cestě, fantastického cestopisu) i s oblibou obecně fantastických témat (srov. v české literatuře Čechův Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, 1888, komickou variantu v zásadě negativní utopie, jež předjímá poetiku sci-fi, a následné fantastické texty typu R.U.R K. Čapka, 1920, Zemi mnoha jmen J. Čapka, 1923, či Pána světa E. Vachka, 1925, které již plně sledují linii vážné a negativní utopie). Sci-fi si z klasické utopie ponechává některé její typické rysy — vedle principu cesty je to hlavní postava cestovatele-objevitele, vědecká argumentace, předvádění jinakosti nového světa. Ten sice může nést rysy utopického prostoru, mnohem spíše je to však prostor antiutopický, a antiutopické rysy záhy získává celý žánr sci-fi; od utopie jej dále oddaluje vyhroceně dějový princip. I kdybychom řekli, že sci-fi je s utopií geneticky provázána, je nutno konstatovat, že utopickému rámci se záhy vymyká a tradičně se sbližuje s žánrem fantasy, jemuž tvoří určitý protipól (sci-fi jako racionální, 16. Sen o dokonalosti: kontext utopie
genologie_27.indd 234
31/10/13 18:10
technicistní příběh z budoucnosti versus fantasy jako magický a kouzelný příběh z neurčité minulosti), a že oba žánry, sci-fi i fantasy, mohou existovat bez výraznější vazby na anti/utopickou problematiku (byť tuto vazbu mít mohou: srov. Bradburyho Marťanskou kroniku, 1950). Sci-fi je stejně jako dystopie zasazena do budoucnosti; její svět je umístěn jak mimo zcela cizí svět utopie, tak náš svět dystopie: svět sci-fi není sice naše planeta, tj. náš empiricky zakoušený svět, ale je to stále náš vesmír, tj. náš fyzikální prostor: u čistých utopií je hranice oddělující utopii a náš svět zásadní, poněkud připomíná tematizovanou hranici mezi aktuálním a fikčním, nápodoby hodným světem. Sleduje-li sci-fi linii dystopickou, je pandánem pozitivní utopie idyla (srov. kap. 17). Stejně jako utopie je i idyla založena na tématu ideálního stavu světa. Tam, kde utopie tento stav popisuje racionálně objasňujíc jeho povahu formou naučného textu, uchopuje idyla ideální stav světa čistě citově. Ideální stav pro ni není projektem, který by bylo třeba řešit, ale reálným stavem, který se nabízí ke kontemplaci. Ideální stav není u idyly cílem, ale spíše východiskem (blíže k ní v následující kapitole). Obdobně se k tématu staví sen; v užším, genologickém významu „vizí básníka usnuvšího v zahradě nad knihou vyjadřuje autorovy utopické a ideální představy o světě“;3 sen je známý od starověku, objevuje se v preromantismu (J. G. Hamann, J. G. Herder) a v romantismu (Jean Paul, v českém prostředí M. D. Rettigová, z níž tiskneme ukázku). I sen utopický stav pouze konstatuje, tíhne k neproblematickému, rousseauovsko-biedermeierovskému ladění: Májový sen Příjemnou jasnou povětrností vybídnuta šla jsem do své zahrádky, abych v chládku zelené besídky z pnoucího se jericha sobě hovila a z vnešenosti přírody v čase jarním se těšila. Neobyčejně sálalo slunečko, mrtvé parno ducha svíralo […]. Seděla jsem chvíli, od kvetoucí střemchy libá vůně omámila smysle, síla mdlela, oči se svíraly, hlava klesla na měkký sedánek drnový […] a hle, co spatřilo oko mé snem libým okouzlené? — Octla jsem se v sadě zeleném, zahrada krásná před očima se mně skvěla, v ní rozličného druhu a vážného vzhledu muže spatřila jsem pracovati neúnavně, a hle, krásný pamětní tu stál sloup […]. — Vlast zachuchlená slze bolestné cedila, lev český smutně na stupni ležel, a sbor nesčíslný mládeže české okolo stoje, zpíval píseň smutnou. […] Tato slova zněla co nebeské harfy v zeleném rájském sadě a ozvěna je v blízkém háji smutně opětovala. I otevřel se průchod do elizejských polí oku mému, a hle, Strnad, Vydra, Procházka, Puchmír, 3
Kusáková 2003: 74.
234
genologie_27.indd 235
235
31/10/13 18:10
Rautenkranz, někdy horliví vlastencové, tudy v rozpjaté náručí přijali příchozího do své společnosti a záře růžová zastřela je. Muži pak vznešení zavěsili na pamětní sloup věnec ze vždy zelenající se myrty, ověncovali liběvonnými kvítky českého lva, a slzu s oka setřevše, chvátali zas k pracím svým. Dále opět spatřila jsem Dobrovského, Jungmanna [kteří zdobí sloup věnci, PŠ]. Jako u vytržení jsem na toto počínání patřila; zlehka mezi ně se také vloudím, chtíc v něčem nápomocna býti, hle, vlastencové vlídně se usmívali, přijali mne upřímně, já však ostýchajíc se, jen bázlivě v samostatnosti jsem pracovala. Hle najednou jasná záře vůkol, — nebe skvělé, — slunce zlaté papršlky své vůkol rozprostřelo a v modřeninách nebeských se jakožto strážící bohové laskavě vznášeli František náš milovaný mocnář a Karolina matka vlasti […] Oni rozsívali rosu nebeskou, aby pučilo símě, aby se ujal i strom, aby kvílí květlo, aby plesala vlast […]. Veselý hlahol a štěbetání jejich vzbudilo mne […] zmizel i ukaz rájský. (Rettigová 1822: 381—3824) Zcela jinak sleduje utopickou problematiku budovatelský román. Budovatelský román (stejně jako někdy vydělované románové subžánry román sociální a politický) představuje vysoce beletrizovanou odnož utopické tendence: na rozdíl od utopie však nepopisuje výsledný (konečný) stav ideální společnosti, ale proces k tomuto stavu vedoucí; výsledný stav zde může, ale nemusí být explicitně popsán. Budovatelský román se zaměřuje na činnost, na děj, na postižení klíčového momentu, kdy se dějiny převracejí do utopického stavu, zatímco utopie sama leží stále někde v budoucnosti (vlastní chronotop budovatelského románu je tedy zásadně a vědomě ne-utopický, ne-ideální: srov. popisy zmatků, nejistot, násilí v Občanu Brychovi J. Otčenáška, 1955). Budovatelský román, odehrávající se „tady a teď“, se blíží heroické variantě utopie, popisuje mnohdy dramatické děje při přerodu světa, a může tak být čten i jako výzva k tomuto přerodu, respektive k participaci na něm. V těsné blízkosti hledání dokonalosti stojí žánry dokonalost konstatující, tj. žánry oslavné a pochvalné: panegyrika (též panegyrik; z řec. panégyris, „slavnostní shromáždění“, tj. řeč na něm) a óda (řec. ódé, „píseň“). Panegyrika, oslavná řeč, oblíbený žánr antické a středověké tradice, kdysi dokonce normovaný, je založen na vědomí, že krásný člověk, muž i žena, je součástí krásné krajiny a dílem Božím; Curtius pojednává panegyriku jednak jako samostatný žánr, jednak jako nutnou složku antického románu: „žádný literární žánr nepotřebuje tolik krásných hrdinů a hrdinek jako román“.5 Óda sdílí charakteristiky panegyriky, tematicky je však zaměřena nikoli na konkrétního hrdinu, ale na obecný princip či vlastnost. 4 5
Cit. dle Kusáková 2003: 217—218. Curtius 1998: 201.
16. Sen o dokonalosti: kontext utopie
genologie_27.indd 236
31/10/13 18:10
genologie_27.indd 328
31/10/13 18:10
genologie_27.indd 328
31/10/13 18:10
Obsah 1. Předmluva 2. Genologie jako teoretická disciplína
7 9
I. část: Teorie genologie
3. 4. 4.1. 4.1.1. 4.1.2. 4.1.3. 4.1.4. 4.1.5. 4.1.6. 4.1.7. 4.2. 4.3. 4.4. 4.4.1. 4.4.2. 4.4.3.
Genologické roviny: literární druh, žánr, varianta 15 Literární druh 20 Dějiny literárnědruhového konceptu 21 Antická tradice a normativní genologie klasicismu 21 Spekulativní genologie 24 Vymezení ontologické a antropologické 29 Historický přístup 31 Recepční pojetí 33 Pokusy o reformulaci druhové triády 35 Odmítnutí druhového konceptu (nominalismus) 38 Epika 40 Lyrika 42 Drama 49 Drama jako specifický umělecký druh 51 Drama jako literární druh 54 Historicko-recepční vymezení vztahu literatury a dramatu 59 Poezie, próza, dialog 60 Literární žánr 66 Genologický realismus a nominalismus 70 Definice žánru 72 Klasifikace žánrů 75 Hlubinná definice žánru 82 Architextualita 86 Extenze pojmu žánr 89 Hranice pojmu žánr: jazykové segmenty, modus, „forma“ a strofické formy 90 Žánrová varianta 95 Žánrová čistota, vývoj žánru a žánrová krajina 97 Žánrová čistota, žánrová krajina, rozpětí žánru 97 Vývoj žánru: historické pojetí, parabiologická (organistická) genologie 101
4.5. 5. 5.1. 5.1.1. 5.2. 5.3. 5.4. 5.5. 5.6. 5.7. 6. 6.1. 6.2.
genologie_27.indd 329
31/10/13 18:10
6.3. 6.4. 6.5. 7.
Ahistorické a dvojsložkové pojetí žánru. „Smrt“, „život“ a dynamika žánru 107 Vývoj žánrové struktury 112 Na hranici uměleckých druhů 114 Vývoj genologického myšlení 118
II. část: Žánrová krajina
8. 8.1. 9. 10. 11. 11.1. 11.2. 12. 12.1. 12.2. 12.3. 12.4. 13. 14. 14.1. 14.2. 14.3.
Beletrie a její hranice 131 Fikce a historie, protifaktová imaginace 136 Mýtus a epos: epika onoho času 138 Žánry starších období 150 Duchovní žánry 162 Bible z genologického hlediska 163 „Kostelní literatura“ a její průniky do beletrie 169 Folklorní literatura 177 Obecné rysy folklorní literatury 180 Poetika folkloru 185 Folklorní žánry 186 Folkloristické teorie 194 Hypertextualita 197 Vysoké a nízké (v) umění 202 Axiologická stratifikace umění 203 Kýč a brak, cenzura 209 Axiologie a genologie: „žánry nízké literatury“. Insitní umění 213 14.4. Literatura pro děti a mládež 218 Prozaické žánry: povídka, novela, román 222 15. 16. Sen o dokonalosti: kontext utopie 230 17. Sen o ideálu: elegie a idyla 237 18. Láska a smrt: balada a romance 245 19. Fantastická literatura 249 Literatura 255 Prameny 273 Jmenný rejstřík 275 Rejstřík děl 285 — Literárních 285 — Odborných 292 Věcný rejstřík 297
genologie_27.indd 330
31/10/13 18:10
genologie_27.indd 331
31/10/13 18:10
genologie_27.indd 332
31/10/13 18:10
Vladimír Justl Holaniana Předkládaný soubor studií mapuje více než padesátiletý badatelský zájem literárního historika, teatrologa a Holanova dvorního editora Vladimíra Justla (1928—2010) o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty ze šedesátých let, v nichž Justl podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby a nabízí ucelenější pohled na proměnu básníkovy poetiky od jeho prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost veršů třicátých let až k postupnému opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají autorovy studie z porevolučního období, jež svým široce syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v dosavadním holanovském bádání. 224 s., váz., 269 Kč vč. DPH
genologie_27.indd 333
Xavier Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha / Praha 1905—1980 Cílem monografie francouzského bohemisty, překladatele a profesora české literatury na pařížské Sorbonně je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla v proměnách žánrů. Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko- -historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k „metafyzickému existencialismu“ Noci s Hamletem let šedesátých. 232 s., váz., 259 Kč vč. DPH
31/10/13 18:10
Vladimír Papoušek Žalmy z Petfieldu / Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století Esejistická kniha Žalmy z Petfieldu představuje život a dílo Egona Hostovského v širším kontextu dějinných událostí 20. století. Její autor usiluje o prolnutí pásma své interpretace autorova díla s řečí dobových dopisů a dokumentů, na jejichž základě lze odkrývat řadu souvislostí vztahujících se k proměnám autorovy poetiky. Úvodní kapitola knihy je úvahou na téma spisovatel a ideologie, následující tři se pak zabývají autorovým životem a dílem v době prvního exilu, po roce 1948 a v období od šedesátých let do jeho smrti. Publikace přináší také řadu dosud nezveřejněných dobových materiálů a textů. 232 s., váz., 259 Kč vč. DPH
genologie_27.indd 334
Jiří Brabec Panství ideologie a moc literatury / Studie, kritiky, portréty (1991—2008) Výbor přináší texty literárního historika, pedagoga, kritika a editora Jiřího Brabce (1929) z období posledních dvaceti let. Těžiště knihy tvoří projevy, které se vyslovují k aktuálním problémům dnešní literatury, literární vědy či historiografie. Rozsáhlá první část knihy přináší studie a přednášky a postihuje téměř všechny oblasti Brabcova odborného zájmu. Část druhá zahrnuje publicistiku, především kritiky, v nichž autor formuluje obecnější stanoviska k metodologickým otázkám literárněvědných přístupů. Závěrečná část obsahuje výběr z předmluv, doslovů či portrétů. Edičně připravili J. Flaišman a M. Kosák. 320 s., váz., 289 Kč vč. DPH
31/10/13 18:10
Jaroslav Janáčková Návraty / K české literatuře od K. J. Erbena po Ladislava Fukse Po řadě autorských monografií literární historičky a editorky Jaroslavy Janáčkové přichází první výbor z kratších statí publikovaných časopisecky či dosud nevydaných. Studie ukazují literaturu jako otevřené zřídlo hodnot, otázek, smyslu, navštěvované těmi největšími ze soudobých básníků či prozaiků. Autorka upřednostňuje dílo jako interpretační výzvu před studiemi přehledovými, syntetizujícími, kulturně typologickými. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je delší kapitola poslední, pokoušející se naopak o makroskopický pohled na českou literární kulturu 19. století a nabízející pozadí souvislostí k dílčím pojednávaným otázkám. 288 s., váz., 299 Kč vč. DPH
genologie_27.indd 335
Michaela Křivancová Moc slova / Koncepce jazyka a řeči v prozaických textech Věry Linhartové Studie představuje hlavní rysy poetiky Věry Linhartové — noeticko-filozofickou a ontologicko-existenciální dimenzi slova. Způsob ztvárňování literárních promluv není v poetice Věry Linhartové pouhým samoúčelným odrazem noetického (a ontologického) principu, ale směřuje také k cílům komunikačním. Studie si klade za cíl zodpovědět otázku, zda lze hovořit o celkové sémantické jednotě próz Věry Linhartové, přestože se jejich jazykové ztvárňování v průběhu času proměňuje, nebo zda je každý autorčin prozaický text charakterizován jiným významotvorným principem. 140 s., váz., 229 Kč vč. DPH
31/10/13 18:10
Pavel Šidák
Úvod do studia genologie Teorie literárního žánru a žánrová krajina Vydal Filip Tomáš — Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2013 jako svou 259. publikaci Redakce Irena Danielová Rejstřík jmenný a literárních děl Josef Schwarz Věcný rejstřík Pavel Šidák Grafická úprava, obálka s použitím díla Zdeňka Sýkory: Atlantik, 1984, olej na plátně, 55 × 72 cm, a sazba písmem ComeniaSans Ondřej Fučík Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 336 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-040-8 Doporučená cena včetně DPH 359 Kč
genologie_27.indd 336
31/10/13 18:10